Jestli už to spolu nějaký ten pátek koulíte a partner, říkejme mu třeba Luděk, na vás co chvíli zasněně pohlíží, nadšeně přijímá pozvání na každou svatbu, žádnou nevyjímaje (abyste opravdu žádnou neprošvihli, letní dovolenou míváte až koncem října) vrhá se do svatebních rituálů jako je chytání podvazku a vás vyloženě dostrká do hloučku svobodných dam, které chytají svatební kytici (kdyby mohl, stoupne si tam taky a chytne ji za vás), u výloh klenotnictví tráví až nepřiměřeně dlouhou dobu a při každém zhlédnutí svatební kolony aut, která projíždí městem, z něho vyjde nenápadné, leč opravdu zřetelné ÁCH, jsou to dozajista ty správné signály, že se k něčemu, pro Luďka krásnému a zásadnímu, pro vás děsivému a nepochopitelnému schyluje.

Pokud vaše první věta po partnerově pečlivě a opravdu dlouho připravované žádosti o ruku, zahrnujíc samozřejmě ohňostroj, ústřice (asi nevadí, že jste na mořské plody alergická) stovky svíček rozestavěných po zemi, takže se bojíte pohnout, růže a trny rozsypané mezi svíčkami, takže se bojíte navíc i požáru a píseň Someone like you, která vám už opravdu leze krkem, zní „Proboha proč“? Nebo „To jsi zešílel?“ případně se otočíte a vezmete kramle, a to předpokládám, že žádost proběhla v soukromí, beze svědků, příbuzných, kamarádů, vaší oblíbené kapely, foodblogerky, motivačního kouče, terapeuta, lidí, které jste v životě neviděla, ale nějakou velkou záhadou tam prostě jsou a kolemjdoucích čumilů, kteří by samozřejmě celou „šťastnou“ událost, opakuji pečlivě a do detailu připravenou natáčeli, vkládali do blogů, vlogů, facebooku, instáče, stories, youtube, příspěvků a komentů s neméně vtipným, ale trefným popisem videa „Jak ženich o nevěstu přišel “, přečtěte si následující rady zkušené manželky a matky (slovo „zkušené“ brát prosím s rezervou), která vás zajisté přesvědčí, proč bude lepší do toho chomoutu radši vlézt.

Než začnete panikařit a vybírat si nové trvalé bydliště na druhém konci republiky, zamyslete se, jaké přínosy by to pro vás, a tím myslím vás oba, teď už nebude žádné já, sama, silná žena, sesterství, emancipace a feminismus, ale my dva, spolu, pohromadě, společně, svazek, manželství, rodina, stárnutí a důchod, mohlo mít. Tak první výhodu už máme, ale pokud to pořád vnímáte jako podpásovku, zmocňují se vás úzkosti, buší vám srdce, panika s vámi cloumá a nejradši byste zalezla někam do jeskyně a žila na hromádce s Lojzou, co zametá silnice a má silné opice, mám další eso v rukávu.

Budu předpokládat, že v budoucnosti, ať už v nejbližší či vzdálenější, plánujete vaše genetické kódy množit a kopírovat a vstoupení do manželského svazku vám celý proces rozmnožování pouze ulehčí.  Potomek bude mít příjmení po vás obou, sice Luděk Nosatý není za mě žádná trefa do černého, co si budeme povídat, ve školce či škole si to pravděpodobně dost odskáče, nedej bože přes ten frňák navíc dostane, zvláště pokud to rodiče doplní ještě o libozvučné křestní jméno jako třeba Narcis či Chrudoš. Zamezíte ovšem všem těm nekončícím dotazům vašeho potomka jako například „Proč se maminko nejmenuješ stejně jako my?“ (nechci to dostávat sežrat od kolegů jako ty od spolužáků) „A proč sis tatínka nechtěla vzít?“ (po té „zcela odzbrojující“ žádosti o ruku?)  případně „Nevyměnili nám tě, maminko v porodnici?“ (ne, ale kéž by!).

Suma sumárum, svatba je přece jeden z nekrásnějších dnů, které v životě prožijete. Tento jediný den jste TA okouzlující nevěsta, a proto si zapamatujte opravdu každý okamžik. Poněvadž den poté budete už „jenom“ TA manželka Luďka Nosatého (šťastná, šťastná, šťastná), na jedné ruce diamantový prsten od Cartiera a v ruce druhé účet, na který budete (vy i Luděk) ještě dlooooouho a s láskou (Luděk se obejde bez lásky k celkové sumě) vzpomínat, neboť:

„Svatba je přece údobí lidského života, kdy je žena šťastná a muž ženatý.“ 
-Friedrich Nietzsche